.:Historie ženského:.
LAKROS je původní hrou severoamerických indiánů nazývanou Bagataway či Terawaarathon. Indiánská družstva měla stovky hráčů a branky byly od sebe vzdáleny i několik kilometrů. Branku tvořila tyč, jindy strom, skála nebo dokonce osoba - medicinman. Taková brána se během hry mohla pohybovat což komplikovalo vstřelení gólu. Zápas také trval několik dní. Když hráči počali umdlévat, dohnaly je ženy jejich kmene a rákoskami je nutily k většímu úsilí. A zde se tedy datuje první ženské přispění ke zdárnému výsledku ve hře lakros.
Hra byla pro indiány vážnou záležitostí, kterou řešili spory mezi kmeny, posvěcovali léky, lakros byl součástí náboženských obřadů. Indiáni jej považovali za dar od samotného Stvořitele, a náležitě si tohoto daru cenili. Příprava na hru trvala několik měsíců a byla spojena s mnoha rituály.
Za několik století lakros dostal podobu sportovního odvětví a byl hrán i bělochy dle přesných pravidel, na přesně vymezeném hřišti s dvěmi brankami daných rozměrů. V té době se lakros dostal i k ženám. Už samo sebou neběhaly s rákoskami, ale s lakroskami. A jediné povzbuzení k výkonu mohly čekat od své trenérky nebo spoluhráčky. Přesnou dobu, kdy se něžnému pohlaví dostala do ruky lakroska za účelem vlastní hry není snadné určit. Předpokládá se, že to bylo v Anglii na Ladybar House School v Londýně, roku 1886. Již od počátku to pro ženy byla hra bez fyzického kontaktu. Na Wycombe Abbey Scholl se určitě hrálo o 10 let později, ale s týmy o 8 hráčkách.
Roku 1897 se počet hráček zvýšil na deset. A v roce 1899, hrály již dvanáctičlenné týmy, jak je známe dnes. V roce 1900 se mužský a ženský lakros rozlišil ve dva zcela odlišné druhy tohoto sportu. Po roce 1907 se začal hrát V The Southern Ladies Clubu moderní lakros, možná jeden z nejvíce fyzicky náročných, dynamických a tvrdých sportů pro ženy.
LAKROS je původní hrou severoamerických indiánů nazývanou Bagataway či Terawaarathon. Indiánská družstva měla stovky hráčů a branky byly od sebe vzdáleny i několik kilometrů. Branku tvořila tyč, jindy strom, skála nebo dokonce osoba - medicinman. Taková brána se během hry mohla pohybovat což komplikovalo vstřelení gólu. Zápas také trval několik dní. Když hráči počali umdlévat, dohnaly je ženy jejich kmene a rákoskami je nutily k většímu úsilí. A zde se tedy datuje první ženské přispění ke zdárnému výsledku ve hře lakros.
Hra byla pro indiány vážnou záležitostí, kterou řešili spory mezi kmeny, posvěcovali léky, lakros byl součástí náboženských obřadů. Indiáni jej považovali za dar od samotného Stvořitele, a náležitě si tohoto daru cenili. Příprava na hru trvala několik měsíců a byla spojena s mnoha rituály.
Za několik století lakros dostal podobu sportovního odvětví a byl hrán i bělochy dle přesných pravidel, na přesně vymezeném hřišti s dvěmi brankami daných rozměrů. V té době se lakros dostal i k ženám. Už samo sebou neběhaly s rákoskami, ale s lakroskami. A jediné povzbuzení k výkonu mohly čekat od své trenérky nebo spoluhráčky. Přesnou dobu, kdy se něžnému pohlaví dostala do ruky lakroska za účelem vlastní hry není snadné určit. Předpokládá se, že to bylo v Anglii na Ladybar House School v Londýně, roku 1886. Již od počátku to pro ženy byla hra bez fyzického kontaktu. Na Wycombe Abbey Scholl se určitě hrálo o 10 let později, ale s týmy o 8 hráčkách.
Roku 1897 se počet hráček zvýšil na deset. A v roce 1899, hrály již dvanáctičlenné týmy, jak je známe dnes. V roce 1900 se mužský a ženský lakros rozlišil ve dva zcela odlišné druhy tohoto sportu. Po roce 1907 se začal hrát V The Southern Ladies Clubu moderní lakros, možná jeden z nejvíce fyzicky náročných, dynamických a tvrdých sportů pro ženy.
